Sága o cestě na Island

Jan Burian

*26.03.1952 v Praze

Nakladatelství PRIMUS, 1995, dotisk 2002

citace z knížky:

     Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si „pane inženýre“, ba dokonce ani „slečno“

či „pane“. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména, a tak přesný překlad jména Björn, syn Haraldův.

Kdyby měl Hafale dcerku Kristín, jmenovala by se Kristín Haraldsdóttir neboli Kristýna, dcera

Haraldova. A pokud by se nevdala za cizince a neodstěhovala by se s ním z ostrova, zůstala by

Haraldsdóttir nadosmrti. Mimochodem, ženy na Islandu sňatkem nemění svá jméno…

***

     Můj poslední islandský výlet měl být tak trochu symbolický – Hveragerdi (symbol současnosti,

využívání darů země), Hekla (naopak symbol síly nespoutané a všeho, co z toho plyne), Skálholt

(symbol vzdělanosti a kultury) a nakonec Tingvellir (symbol pokusu nastolit řád lidských věcí).

Naplánoval jsem si ten den téměř učebnicově…

     Začalo to ovšem mnohem méně symbolicky. Sotva jsem vyjel z Reykjavíku, stal jsem se také

já obětí nevídané policejní brutality:

     Mezi Hveragerdi a Selfossem mne zastavila policejní kontrola. Neměl jsem u sebe žádné papíry

od půjčeného auta, chtěli po mně řidičský průkaz, ten jsem ovšem zapomněl v Reykjavíku. Tak se

usmáli, řekli, že řidičák bych měl mít, dali mi brožurku v islandštině a popřáli mi hezký den. 

    *

     Ze silnice na Skálholt bylo dobře vidět na vzdálenou Heklu. Nijak hrozivě z té dálky nevypadala,

ani žádný sloup dýmu nad ní nestál. Vzpomínám na to, jak jsem o této sopce před půl rokem četl a

jak se mi potom v noci vrátila do snu i s rýmovačkou:

    Hekla Hekla Heklice,

    to je pekla poklice…