Kacíř Lucas Cranach

Životní příběh světoznámého malíře.

Ursula Sachau

Vydalo nakladatelství MOBA Brno, 2004, první vydání

Z německého originálu Lucas der Maler přeložili Jarmila Zemčíková a Jiří Šesták

citace z knížky:

     Svatý Otec důstojně sedící na stolci vztáhl páterovi ruku vstříc. Johan uctivě poklekl,

přiblížil rty k papežskému prstenu, vzápětí je oddálil, ale se skloněnou hlavou setrval v pokleku.

     „Vstaň a pohlédni na nás!“ poručil Klement. „Hm, vidíme, že máš jasný a otevřený výraz

tváře. Líbíš se mi. Kolik je ti let?“

     „Dvacet pět, Vaše Svatosti.“

     „Dobrá, Jsi Němec?“

     „Ano“

     „Odkud pocházíš?“

     „Z Kolína nad Rýnem. Můj Řád…“

     „Mlč. Nechceme slyšet, kterému Řádu patříš. Nikdo to nepotřebuje vědět. Nebuď tak upovídaný.

Bude dobré, když si opatříš světské šaty, no ano…Ne, ne, raději s tím počkej…nejlépe ovšem bude,

když si oblečení podle situace změníš.“

     Klement tiskl bradu na prsa do lesknoucích se záhybů papežského roucha. Zamyšleně zvedl obočí.

     „Máš obtížný úkol: odebereš se do Wittenbergu v Sasku a zjistíš vše o malíři Lucasi Cranachovi.

Smrtelně nás urazil! A v naší osobě i svatou Matku církev a Svatou Trojici. Přejeme si, aby ses zasloužil

o předvedení toho nestoudného kacíře před svatou inkvizici ke spravedlivému potrestání a k záchraně

jeho zbloudilé duše“.

     Johan poslouchal slova Svatého Otce odevzdaně a bez hnutí.

     „Nemusíš se ničeho obávat, naše požehnání je s Tebou,“ ubezpečoval ho Klement.

     „Necháme vyhotovit doporučující dopis, abys všude našel potřebnou podporu a ochranu…Nebo

počkej, to vlastně nebude možné, kvůli utajení tvého poslání.“

     „Nedělejte si starosti, Vaše Svatosti, jsem přesvědčen, že mne cestou bratři v klášterech i tak

přijmou jako sobě rovného a že mi poskytnou, co budu potřebovat.“

     „To rád slyším, ano, to je dobře. No, rádi bychom Ti věnovali více času, ale co naplat, jsme značně

zaneprázdněni a čeká nás ještě spousta práce. Pokud bys měl nějaké další otázky, obrať se na našeho

sekretáře. Bůh Ti žehnej, můj synu!“

     Johan opět lehce políbil papežský prsten a v předklonu pozpátku zvolna s pokorným výrazem opustil

sál. Nemá, nač by se ptal. Sám se musí přiblížit slovům Jeho Svatosti a pochopit je. V této chvíli mu to

je zcela nejasné. Ostatně ani neví, kdo jiný by mu mohl dát odpověď.

 ***

     Johan byl vděčný, že smí jíst u Mistrova stolu. Tak byl přítomen, když byli pozváni vzácní hosté nebo

se dostavili zástupci univerzity.

     Jeho dny tady ve Wittenbergu byly dlouhé, naplněné prací i novými dojmy. Jaký div, že večer unaven

spočinul na loži, jen se stačil pomodlit, než jej přemohl spánek. Takto Johanovi plynul čas. Zažil, když

koncem ledna roku 1524 opět přišel Luther na návštěvu. Uteklo to. Ani nechtěl věřit, že už oslavili

Vánoce a začal nový rok. Ale bylo to tak. Lutherův hlas jej vytrhl ze zamyšlení.

     Reformátor právě hovořil o své nejmilejší knize, Žaltáři.

     „Rád bych zpracoval  německé žalmy pro lidi, myslím duchovní písně, aby se slovo Boží udrželo

mezi lidmi. Bohužel se zdá, že mi není souzeno naplnit v tom směru své představy. Lépe je snad

pochopíte, když vám jednu z nových písní dnes zazpívám. Napsal jsem ji podle žalmu číslo 130 –

de profundis clamavi:

     Mistr Lucas sundal ze stěny pověšenou loutnu a podal mu ji. Luther trochu zapreludoval a

pak začal zpívat svým procítěným, příjemným hlasem:

     V hlouboké tísni Tě vzývám,

     Pane můj, vyslyš můj hlas,

     dopřej svého laskavého sluchu

     mým pokorným prosbám.

     Prý není, kdo hříchem a nepravostí zatížen

     by před Tvým spravedlivým soudem obstál.

     Prý není ani, kdo v uctivé naději k Tobě vzhlíží,

     jemuž bys milosrdné odpuštění odepřel.

     Jsi jitrem z hříchů probuzených,

     Pane můj,

     jsi slunečným dnem napravených,

     Pane můj,

     jsi světlem dychtivých Tvé lásky,

     Pane můj,

     jsi darem vroucích modliteb,

     Pane můj.

     Buď i mou trvalou útěchou a útočištěm,

     Pane můj,

     o  to Tě svou zbožnou písní snažně prosím.

 

     Teď je Johanovi jasné, co mu tehdy chtěl František při jejich příchodu do Wittenbergu naznačit:

jen na Boží milost se spoléhá tento doktor teologie, veškeré naše konání, veškeré naše dobré

skutky, celý mnišský řád nás nemůže spasit – avšak jen a jen Jeho milost. Hra na loutnu a

libozvučný hlas mu omámily smysly, sotva vnímal slova jako pravdivá, protože byl sám se sebou

ve sporu. Jeho rozum mínil, že by zpěvák mohl mít pravdu; co můžeme my, bídní lidé v naší

beznadějné nedokonalosti ještě nabídnout všemocnému Bohu jako vyrovnání za naše hříchy,

vždyť nakonec nám zbývá jen jeho milosrdenství. Řádová výchova ale naproti tomu učí, že člověk

může prostřednictvím života ve svatosti také dosáhnout blaženosti.

     A může opravdu? Buď přece upřímný, provokoval Johana jeho vnitřní hlas, kdo to dokáže

den za dnem myslet a konat ve vlídné svatosti, znáš někoho takového v klášteře, ve Vatikánu?

     Johan mlčel – sám ve svém srdci – a sklopil zahanbeně hlavu. Ne, nikoho takového nezná.

     A co myslíš, kvůli tomu by měli být všichni zatraceni? Znovu přichází ten neodbytný hlas.

     Tak si představuješ Boží lásku?

     Lásku? Boží láska, o té ještě nepřemýšlel. Slýcháme stále o Jeho síle, Jeho hněvu, tresty

za naše hříchy, ale Jeho láska…?

     Ano, láska, človíčku, Bůh je láska!

     To jej zcela naplnilo pocitem štěstí – Bůh je láska. Bůh všemohoucí, všudypřítomný…

     A miluje také mě, bídného hříšníka, jímž jsem, tak neschopný splnit své poslání?

 ***

     Byl říjen, vlahý nedělní podvečer. Pestré fábory se vesele třepotaly kolem jeviště, muzikanti

vyhrávali. Jak se jen tržiště proměnilo! Jobst, jeden z mládenců z dílny, si vyndal z kapsy kousek

papíru a tužku, aby si tuto pestrou scenérii načrtl.

     Jeviště bylo zbudováno na té straně náměstí, kde stál klášterní kostel. Vzadu na jevišti stály

všelijaké zakryté konstrukce. Vlevo a vpravo obklopovaly jeviště tribuny s lavičkami pro diváky

s řádně zaplacenou vstupenkou. Plni očekávání usedali na svá místa. Městská honorace a bohatí

měšťané stoupali po vrzajících schůdkách ke své řadě. Kluci z dílny se usadili nahoře na poslední

lavici, snažili se ji rozhoupat, takže se do pohybu daly i ty další na tribuně. Johan kluky okřikl. Před

jevištěm divadelníci napjali červené lano a oddělili tak jeviště od prostoru vyhrazeného pro místa

k stání pro prostý lid. Bylo tu veselo, šumělo to tu jako při mši. Sedláci si vcelku hlasitě sjednávali

obchody s obilím a koňmi, ženy chlácholily batolata, větší děti řádily všude kolem, starší omladina

si hrála na honěnou a na babu, hoši z dílny zalitovali, že raději nezůstali dole. S nataženýma

rukama nabízeli prodavači občerstvení, jeden chlapík nabízel vuřtíky přímo z vroucího kotlíku,

pekařka zase čerstvé rohlíky, které každému lákavě zavoněly, vína a vody k uhašení žízně bylo

dostatek. Krušnohorští řezbáři nabízeli ze svých nůší pestré hračky, předváděli všelijaké zajímavé

loutky. Jiný prodavač vystavoval na speciálním pultíku pověšeném přes krk na břiše výběr

modlitebních knížek. Konečně zaduněl veliký buben a vzápětí se po tržišti rozprostřelo ticho, jen

praporky a fábory šustily ve větru.

     Zvedla se opona a objevil se zlatý papežský trůn, papež na něm seděl v celé své moci a nádheře,

tiáru na hlavě, v ruce pastýřskou hůl. Zleva odspodu se kulhavě škrábala nahoru podivná postava,

kostlivec, který v jedné ruce držel blýskající se kosu a v druhé přesýpací hodiny. Publikum přivítalo

sekáče Smrt užaslými vzdechy. Pokynul hodinami k papeži, současně se ozvala flétna žalostným

i vábivým tónem.

     „Svatým otcem býval jsem ctnostně zván,

     svým odvážným životem byl světem znám.

     Teď zákeřný povel sám sobě splnit mám:

     Na smrt! Bránit se či prchnout? Není kam…“

Hlas flétny zesílil. Smrt nezúčastněně odpověděla:

     „Hej, pane papeži, slyšte těch píšťal tón.

     Do tance žádá vás ďábelský rej a běsů shon.

     Nikde nic není k odpuštění. Zvoní zvon…

     To Smrťák s vámi v kole točí, jenom on!“

     Kostlivec se zvolna uklonil, postavil přesýpací hodiny na první schůdek trůnu a podal papeži ruku.

Papež zbaven vlastní vůle ho uchopil za kostnaté články prstů a nechal se vyzvat k tanečnímu reji,

k němuž začali hrát muzikanti, vážně a těžkopádně. Za osobami se poté, co dotančili, zatáhl jeden

z jevištních závěsů. Přijel císař v honosném brnění, hrdě usazen na svém oři. I jemu kostlivec pokynul,

provázen tóny flétny. Mocnář udiveně až popuzeně volal:

     „Jak mohla vzkvétat má nekonečná říše,

     v bitvách by s mečem zvedala se výše…

     Nic z toho! Svůj závdavek teď Smrťák píše.

     Ne na život, on na smrt povolává tiše.“

Smrťák připravil pro císaře schůdky, aby mohl sestoupit a oslovil ho takto: 

     „Hej, pane císaři, jak zbyla vám ta síla tasit meč,

     když žezlo a korunu v ruce ukrutná svírala křeč.

     Už žádný neuzříte hold a utichne i veleslavná řeč…

     To jenom Smrťák ryčně vytrubuje na poslední zteč!“

     Panovník sestoupil s koně a s elegantním držením těla se přidal k tanci. Diváci byli dějem tak

zaujati, že si ani nevšimli, že se vzadu před závěsem připravuje nový obraz. Bohatě zdobené lůžko

se zlatými nebesy, na měkké sametové podušce v celé kráse císařovna. Postěžovala si takto:

      „Snad bys přec nechtěl mít žár mého těla.

     To leda se studem by má hrdost odletěla.

     Kostlivé ruky stisk, ne, že bych ho chtěla…

     Co ale víc by snad Smrt u mne zapomněla?“

Smrt vytočila piruetu a s posměchem navázala:

     „Hej, paní císařovno, kráso všech těch krás,

     rozkošně zdobená vráskami, prořídlý vlas.

     Smím prosit? To k tanci zve Smrťáka hlas…

     I vám, všemocná paní, už odbíjí života čas!“

     Císařovna musela smrťáka následovat. Tak se ztráceli, jeden po druhém. Král, kardinál,

patriarcha, arcibiskup, vévoda, biskup, hrabě, opat, rytíř, právník, zpěvák na kůru. Čtyřiadvacet lidí

tak bylo vytrženo ze svého denního žití. Každý přednesl naléhavé důvody, proč právě nyní nemůže

umřít a že tedy nesmí zemřít, protože je ve svém úřadu důležitý pro tento světa běh. Všechny jejich

protesty vyústily v jeden naléhavý dotaz: proč právě teď a proč právě já?

     Lékař, který dokázal uzdravit spoustu lidí svým rčením „Ukažte moč“, nenašel žádný prostředek

na svou vlastní poslední nemoc. Kupec chtěl smrt podplatit, nabízel „všeho mám celou spoustu“.

Jeptiška si postěžovala, že se nebere v úvahu to, že celý život na kolenou sloužila Kristu. Kuchař

zase neuspěl s pokusem „najít takovou lahůdku, která by smrťáka přesvědčila“. Šlechtična by se

ráda těšila z té hudby, ale „taneční píseň lže falešnými tóny“. Zpěvákovi, který po celý rok na kůru

zpíval „tolik líbivých melodií“, působily tóny flétny bolest v uších. Ačkoli si sedlák často stěžoval na to,

co všechno pozbyl a domáhal se klidu po smrti, teď nechtěl o smrti ani slyšet. Jediný, kdo se příliš

nebránil, byl mrzák. Po celý život byl postaven mimo lidskou společnost, byl vysmíván a vystaven

opovržení. Nyní teprve mohl křepčit se všemi těmi, co mu dávali najevo jen pohrdání, a toto

zadostiučinění mu zmírňovalo strach před smrtí.