Kameny mluví
Thórbergur Thórdarson
*12. 03. 1888 Hali-Sudursveit, Austur-Skaftafellssýslu, Island
†12. 11. 1974 Reykjavík, Island
SNKLU Praha 1965, první vydání
z islandštiny přeložila Helena Kadečková
citace z knížky:
„Ještě větším požitkem však bylo sedět na velrybím obratli a hledět do ohně. Byl usměvavý a veselý, šťastný a povídavý. Na Jižním pobřeží nebylo nic, co by mu bylo podobné. Byl vlastně celým tovaryšstvem malých plamínků, a každý plamínek měl svůj tvar, pohyb, svou barvu a svou osobní náladu. Jaká to byla slast je pozorovat! Poskakovaly a kroutily se, ukláněly se a protahovaly na všechny strany. Někdy se vytáhly tak vysoko, že se uhodily o dno hrnce a klesly dolů, jakoby se zabily. Jestlipak zahyne tenhle? Bylo to napínavé. Někdy zanikly, jindy vzplanuly znovu a vrhly se s novou silou na kousky trusu, které se škvířily chabě a bezmocně v té nemilosrdné hře plamenů.
Občas spolkl velký plamen malý plamínek, který se mu pletl do cesty, a byl pak ještě větší a dravější než předtím. Ale stávalo se i, že malý a ubohoučký plamínek se náhle nafoukl a pohltil velký plamen a stal se z něho rázem obr. Bylo to tak trochu jako v životě lidí. A ohnivé bytosti se předváděly v nejrůznějších barvách: v zelené, modré, žluté, červené, zlaté. Někdy změnily barvu a modrý plamen třeba zezelenal a žlutý zčervenal. Pořád se snažily předčit jeden druhého okázalostí, jak to bývá mezi lidmi. Bylo vzrušující dívat se na tu proměnlivost. Někdy se pustily do dovádění a hopsání. Jindy z nich bylo slyšet hluboké steny, jednou rozechvělé vzdychání, podruhé spalující šum, potřetí tichý šepot. Uhlíky praskaly. To asi naříkaly. Oheň jim jistě působil velkou bolest. Jen si klidně brečte! Trus jsem nikdy nelitoval.
Ještě hlasitěji však naříkaly suché větvičky, kterými se začalo topit, když se spálil všechen trus. Měly asi větší duši než kousky trusu, a proto je oheň víc bolel. Nelitoval jsem však ani je.“
***
„Díval jsem se na tyto kameny od chvíle, co si na sebe pamatuji. Dodávaly svahům domácký vzhled jako lidé stavením. Stali jsme se velkými přáteli. Bývalo by mi velice teskno, kdyby náhle zmizely. Svahy by mi připadaly mrtvé, jako prázdný dům, který lidé opustili. Jistě bych brečel.
Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich poznal, že také mají různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na Mělčině, na pobřeží i na moři.“
*
„Ze všech ´mrtvých věcí´ mi kameny připadaly nejživější. Asi proto, že byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné, než je učinila příroda. Kdežto ostatní mrtvé věci byly přizpůsobené člověkem a méně přirozené a zdálo se mi, že tím ztratily kus své duše i paměti.“
*
„Proto jsem se rád díval na kameny a mluvil s nimi a někdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi něco neříkají. Zdálo se mi úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý. Ale bylo třeba se v tom cvičit.“
***
„Jestliže existují už události, které se na zemi ještě nestaly, pak je pravděpodobné, že události, které se na zemi už přihodily dávno, existují dál.“
*
„Velice by mě to potěšilo, kdybych mohl vidět Hrollaugura a irské mnichy, jak před tisíci lety hledí na stejný kámen jako já dnes. A ještě více by mě potěšilo, kdybych viděl, jak hledí na to, nač hledívám s takovým obdivem já, na to jedinečné, co se možná nestalo na žádném jiném místě na světě, na to, když se objeví a když zmizí.
Ale není to všechno jen nesmysl? Je možné, aby tam kámen stál tisíc let? Jen si to představ! Stát ve stejné poloze tisíc let! Jakou věčností je život jednoho kamene!
Ale možná, že stát tisíc let na svahu hory nepřipadá kameni delší než nám stát tam tisíc vteřin.
A pomyšlení na něco takového mi vnáší do duše pocit stále větší a větší velikosti a prostoru a hloubky...“
Puls a impuls mají svůj původ v srdci.
Gilbert Keith Chesterton