Jidiše kop

Tvůrčí řešení problémů v židovské tradici, vzdělanosti a humoru

Rabi Nilton Bonder

*27. 12. 1957 Porto Alegre, Brazílie

vydala Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha, první vydání 2008

 z angličtiny přeložil Jakub Guziur

citace z knížky:

    Tato kniha je o řešení problémů. Vychází ze starobylé tradice, která se během své existence musela vyrovnat s nespočetnou řadou útrap a nesnází. Nutnost je matkou vynalézavosti – a řešení. V tomto případě okolnosti umožnily vznik a rozvoj důvtipného a důmyslného náhledu na svět, kterému Židé říkajíjidiše kop, což doslova znamená „židovská hlava“. Jidiše kop není metoda, nejedná se ani o systematické uspořádání znalostí. Oč tedy jde? Poté, co se nahromadí minimální „kritické množství“ problémů, dojde k vědomé, existenciální reakci, při níž je přehodnocen způsob, jímž chápeme „nemožné“. Jidiše koppředstavuje bod obratu, v němž poté, co jste se vzdali naděje – se s jiskrou v oku sebejistě vrátíte do hry. Jde o jedinečnou schopnost zvrátit vývoj situace ve svůj prospěch a zvítězit právě v okamžiku, kdy jste přitlačeni ke zdi, vzdát se konvenčního způsobu myšlení, který vám brání přestat prohrávat, a uvědomit si, že jste pány možností, o nichž jste před tím prostě nepřemýšleli.

***

    „Neřešitelnost“ je vždy přechodný stav – ten, kdo si to uvědomil, se nevzdává. Nevzdávat se – žádný jiný přístup nepodněcuje takovou tvořivost a intuici. Prostá skutečnost, že se rozhodnete neskončit, odkrývá možnosti, které neexistují pro toho, kdo se vzdal. Následující příběh pochází ze středověku:

 

    Ve vesnici našli mrtvé dítě. Okamžitě obvinili nějakého Žida, že dítě zavraždil a použil k jakémusi hrůznému obřadu. Ve vězení si Žid uvědomil, že je obětním beránkem a že u nadcházejícího soudu nemá nejmenší šanci. Požádal, aby se směl setkat s rabínem a jeho prosba byla splněna.

   Když rabín přijel, muž si zoufal nad trestem smrti, který bude jistě brzy vynesen. Rabín jej utěšoval: „Nikdy si nemysli, že situace je bezvýchodná. K takovým myšlenkám tě ponouká, Bůh chraň, sám Zlotřilý.“

   „Co mám ale dělat?“ zeptal se ztrápený Žid.

   „Prostě se nevzdávej a Bůh ti ukáže cestu.“

   Nadešel den soudu. Soudce chtěl předstírat, že proces bude čestný a že obžalovaný bude mít možnost prokázat svou nevinu. Proto obžalovanému řekl: „Protože vy Židé jste věřící, nechám v této věci rozhodnout Boha. Na jeden papírek napíši slovo ´nevinen´ a na druhý ´vinen´. Jeden si vybereš a o tvém osudu rozhodne Bůh.“

   Zatímco se Žid rozhodoval, soudce na oba papírky napsal slovo ´vinen´.Řekli bychom, že možnosti odsouzeného klesly z padesáti procent na nulu. Papírek se slovem ´nevinen´si vybrat nemohl, protože žádný takový tam nebyl.

   Vězeň si vzpomněl na rabínova slova a na chvíli se zamyslel. V očích mu náhle zajiskřilo. Popadl jeden papírek a najednou ho spolknul.  Svědci se rozzlobeně dotazovali: „Proč jsi to udělal? Jak se dozvíme, co s tebou bude.“  

   „Jednoduše,“ odpověděl Žid, „stačí si přečíst, co se píše na tom druhém papírku. Já si zvolil opak.“

 

   Zjišťujeme, že šance toho muže byly nulové pouze z hlediska jistých omezení. Díky mazanosti, kterou v něm podnítila nutnost jednat, vytvořil nový kontext, v němž šance, že nepřízeň osudu zvrátí, stouply z nuly na sto procent. Jinými slovy: východisko z bezvýchodné situace nalezl proto, že ji začal vnímat jinak.

   V této knize si všímám důvěrného vztahu mezi judaismem a procesem, během nějž dochází ke změně chápání skutečnosti. Židé skutečnost pozorují obezřetně – v samém jádru judaismu se totiž skrývá právě tento proces.

***

    „Jak mohu dosáhnout moudrosti, jak se naučit důvtipu a porozumění?“

    „Prostřednictvím zdravého rozumu a správného úsudku.“

    „Jak ale dosáhnout správného úsudku?“

    „Prostřednictvím zkušeností.“

    „Jak získám ty zkušenosti?“

    „Mylnými úsudky!“

***

    Rabín z Kotsku se otázal: „Co znamená přikázání ´Nepokradeš´?“

    Žáci mu odpověděli: „To je jasné: Neokrádej svého bližního,“.

    „Nikoli,“ pravil rabín. „Znamená: Neokrádej sebe sama.“

***

    Muž večer zabloudil v klese. Stmívá se a muž začíná dostávat strach. Nakonec v dálce spatří lucernu; cítí úlevu, že konečně někoho našel. Jde za světlem a muži, který lucernu drží, řekne: „To je skvělé, že jsem vás potkal! Zabloudil jsem a už se setmělo; vše je ale v pořádku, protože mi můžete ukázat cestu.“

    Na to muž s lucernou odpoví: „Mrzí mě to, ale také jsem zabloudil. Nebojte se, víme, že nemáme jít směrem, odkud jsem přišel já, ani směrem, odkud jste přišel vy. Společně máme více informací a proto i větší šanci najít cestu.“

    První muž, kterého ta slova úplně nepřesvědčila, si svého společníka prohlíží zblízka a najednou si uvědomí, že je slepý. „Vy ale nevidíte““ vykřikne. „K čemu máte tu lucernu?“

    „Abyste mě v té tmě viděl vy!“