Výlet do Portugalska

aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky

Jan Burian

*26.03.1952 v Praze
Nakladatelství PRIMUS, 2005

citace z knížky:

     Penedo da Saudade

     „Dívat se na zemi, jak končí v moři,

     a potom na moře, jak se táhne hned za ní

     a končí, kde je nikdo nevidí“

                (Saudade de Bernardim Ribeiro, polovina 16.stol.)

     O saudade, zvláštním druhu stesku či zasnění, se zmiňují nejen básníci a spisovatelé, ale snaží se ho popsat i autoři turistických příruček, kteří se obvykle věnují hotelům a restauracím. Nikdo zřejmě přesně neví, co to vlastně je. Neměla by to být nostalgie, melancholie, splín ani obyčejný smutek – spousta lidí vám řekne, co to není. Málokdo se ovšem odváží zkusit vyjádřit, co to je.

     Esejista Eduardo Lourenço, můj oblíbený průvodce portugalskou duší, upozorňuje ve své úvaze Stesk jako šťastná melancholie na slavný „portrét stesku“ od romantického spisovatele Almeiny Garretta:

     "hořká sladkobolnost žalostnění,

     slastné bodání krutého ostnu“

    *

     Teixeira de Pascoaes, básník a teoretik literárního směru zvaného saudosismus považuje stesk za „svrchovaný projev portugalské duše“.

    *

    Jiný mýtus, který spolehlivě uvádí například průvodce Lonely Planet, ale setkáte se s ním takřka ve všech časopiseckých článcích o Portugalsku, popisuje saudade jako „nostalgii nad slavnou minulostí, nezměrné toužení a stesk po domově“.

    *

    Každopádně s nějakou jednoduchou definicí portugalského stesku si nevystačíte…O saudade se nepíše, saudade musí člověk zažít – tak zní první poučka portugalské saudadologie. A druhá jde v těsném závěsu: „…zdá se mi, že jméno saudade je tak výstižné, že latina ani jiné jazyky, pokud vím, nemají pro tento cit podobného“. Píše se rok 1437 a mýtus saudade postavený na slově, které podle některých etymologicky souvisí se samotou (latinsky solitas) a podle jiných se zdravím (latinsky salutas), je solidně založen.“

   *

    Vyšplhal jsem v poledním žáru na „Skálu stesků“ (Penedo da Saudade) a stálo to za to. Procházel jsem se po zvláštním parku plném kamenných cedulí podobných jakýmsi náhrobním kamenům, ale hroby to nebyly. Většinou tu byly do kamenů vytesané básně a vzpomínky věnované starým studentským ročníkům právníků, mediků či jiných oborů a jejich stesku po časech studia, po Coimbře a bezstarostném mládí. V takové atmosféře, navíc vyzdobené mihotajícími stíny větví stromů a prudkým letním světlem, by propadl saudade i žižkovskej Pepík. Dobré místo pro rozloučení s Coimbrou. Poseděl jsem, povykládal si o pomíjivosti slov se sochou kolegy zpívajícího básníka jménem João de Deus Ramos (1830-1896), která tady mlčky zelenavěla, a byl čas dát se cestou z kopce dolů.

     Otáčejí se oči dlouhým pohledem,

     sbohem, Coimbro, sbohem, sbohem…

                    (z textu Balady na rozloučenou sepsanou na památku studentů z roku 1896)

***

Zastesklo se mi...

      …František obcházel pulty s knihami a uděloval mi lekce ze současné portugalské literatury, z vydavatelské politiky a občas si zčistajasna zazpíval starou píseň mého tatínka, o níž jsem netušil, že je tak portugalská:

      Zastesklo se mi v zázračném městě

      po vás, mí dobří přátelé.

      Snad až se vyspím po dlouhé cestě,

      bude mi zase vesele…

      Při prvním pokusu ještě trochu hledal slova, vzpomínal na svou brněnskou inscenaci v divadle Marta, kde tuhle písničku upravoval Jiří Bulis, ale když jsme se vydali směrem ke Karmelitánskému rynku (Lago do Carmo), už ji obstojně zvládal:

      Zastesklo se mi po tobě, otče

      i po vás matko. Po kom pak?

      Zastesklo se mi, sám nevím po čem

      Zastesklo se mi jenom tak…

      „Když to zpíváte, je z toho cítit saudade,“ řekl jsem.

      „Já myslím, že to neumím, ale napodobuju to, jak to zpíval on. Je to takovej žalm…“

***

Co vyprávěl Pedro

      …“Občas se říká, že slovo saudade se nedá přeložit do cizích jazyků, co si o tom myslíš?“

      „To je asi blbost. Určitě se dá přeložit, jen je pravda, že má pro nás velmi silný symbolický význam jako třeba vlajka. Na druhé straně je pravda, že takový pocit, cítění, opravdu existuje a souvisí to se samotou, o které jsem mluvil, a také asi s tím, že donedávna téměř každý, kdo bydlel v Lisabonu, pocházel z venkova. Měl tam své kořeny, rodiče, příbuzné, statek, rodný dům… A Lisabon bylo město přistěhovalců z vlastní země. Ti přirozeně toužili být v pohodlí a v teple u svých a odtud zřejmě pocházejí ty pocity stesku, nostalgie, zasnění…“

***

Co vyprávěla paní Z.

      …“Cítíte někdy smutek? Saudade?“

      „Zdá se vám, že saudade je smutek? Já myslím, že saudade je něco dobrého, to není negativní pocit. To neznamená, jen stýská se mi po tobě, ale i rád bych tě viděl. Nemůžu říct, že je to nostalgie, je to něco měkčího, teplejšího. Je to šťastnější, pozitivnější pocit…Ale fado, to nemůžu poslouchat. To je negativní samba. Říkám si, že je na světě tolik krásné hudby, tak proč bych měla poslouchat zrovna tohle…Je to ovšem můj názor a nikomu ho nevnucuji.“