Se zajímavou knížkou slovenské autorky Moniky Kompaníková Piata loď jsme se krátce potkali při návštěvě naší kamarádky Dany v Bratislavě začátkem června 2012. Přečetli jsme si tehdy sice jenom pár náhodných úryvků, ale dost na to, abychom se po knížce začali po návratu na Moravu shánět. Neúspěch přičítáme tomu, že jsme nejspíš nebyli dost důslední ani vytrvalí. Závěr roku 2013 všechno změnil. Náhoda nám přinesla důležitou informaci, že knížku vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny v povzbudivé edici Česi, čítajte, v překladu námi oblíbené spisovatelky Kateřiny Tučkové. O dárku pod vánoční stromeček bylo rozhodnuto.   jš

Piata loď/Pátá loď

Monika Kompaníková

* 1. září 1979 Povážská Bystrica

vydal Koloman Kertész Bagala, Bratislava 2010

původní slovenská literatura, vítěz Anasoft litera 2011

ilustrace  Sväťo Mikyta 

citace z knížky:

    „V ten večer i napriek veľmi úspornej konverzácii – alebo vďaka nej – som mala pocit, že sa medzi nami dvoma začínajú miešať liečivé látky. Keď sa takéto látky vytvoria, zároveň s nimi sa začne zahusťovat vzduch a rást hmla, ktorá všetko nepodstatné naokolo zahalí a stlmí, aby sa vedomie koncentrovalo výlučne na vznikajúcu lásku. Na lásku vznikajúcu nie z údajov o hrubom mesačnom príjme, záľubách a mentálnom zdraví, ale na lásku rodiacu sa z chémie a nádhernej božej nevypočítateľnosti.“

***

   „Lucia ma nenaučila prať, ale naučila ma veľmi užitočnú hru. Hru pre slabých. Keď sa, Jarka, nevieš rozhodnut, nechaj, nech za teba rozhodne náhoda. Nájdi si čokoľvek, čo sa hýbe z bodu A do bodu B, čo sa dá odpočítať, čo sa začíná a končí. Viac či menej predvídateľné, či pravdepodobné. Urči si hranicu, cieľ, konečný bod a čakaj. Keď nevieš, koľko sa má variť polievka, počkaj, kým pred oknom nepreletia tri vrany. Nevieš, či ísť doprava alebo doľava, počkaj,  kým z tej správnej strany nezačuješ štekot psa. Bojíš sa odísť príliš  skoro, keď na  niečo čakáš a už si netrpezlivá? Odíď, keď sused z lavičky dofajčí cigaretu alebo zloží noviny. Nemusíš na vlastných pleciach vždy a všade vliecť odpoviednosť za malé aj veľké rozhodnutia, mȏžeš si uľaviť a len sa dívať. Je príjemné nepremýšlať, je príjemné hrať sa. Je upokojujíce dať sa vláčiť náhodami, kopírovať smer vetra, trasu lietiaceho papierika, sledovať túlavého psa.“

***

   „Zabárajúc podrážky tenisiek do vlhkého štrku, mala som podobný pocit jako človek, ktorý po dlhej prestávke kráča dȏverne známou cestou, miestami, ku ktorým sa mu viažu pekné spomineky. Vynárajú sa s omračujúcou intenzitou, ostré, ale trochu vytrhnuté z reality. Zdá sa mu, že je šťastný, že tie zajakavé momenty sú šťastím, o ktorom sa toľko hovorí…že sa nedá kúpiť…že je vzácne a prelietavé…Alebo láskou, skutečnou čistou láskou bez podmienok. Alebo jedným z nekonečného množstva iných druhov lásky. Pristavuje sa pri každom kameni, pri trnkovom kríku. Stojí nad výmoľom plným vody a premýšľa, či tam výmoľ bol aj před rokmi, alebo vznikol počas poslednej zimy a on ho vidí po prvý raz. Zdá sa mu, že k tej ceste výmoľ jednoducho patrí. Určite tam je odjakživa. Ukladá si ho do pamäti, obyčajnú dieru v zemi, ktorá by ho za iných okolností zaujímala len v súvislosti so zničenou nápravou auta. Porovnáva to, čo vidí, s tým, čo má v spomienkach, vyťahuje jednotlivosti, malichernosti. Cíti niečo, čo by mohlo byť tým šťastím, akési mravenčenie. Možno je to smútok uložený niekde v hrdle. Ako keď prehltne okrúhly hladký kameň a ten kameň nepadne do žaludka, ale zostane zakliesnený v trubici hltana.

   Chvíľami sa nevie nadychnúť. A pritom len stojí nad dierou v asfalte, pri agátovom stľpiku a plochom kameni a snaží sa pripojiť ho do reťaze súvislostí. Je dojatý a zmätený, až si pred sebou samým pripadá trápne.“

Pátá loď

Monika Kompaníková

přeložila Kateřina Tučková

vydalo nakladatelství Větrné mlýny, Brno, 2012

edice Česi, čítajte 

citace z knížky:

***

    „Ten večer i navzdory velmi úsporné konverzaci – anebo díky ní – jsem měla pocit, že se mezi námi dvěma začínají mísit léčivé látky. Když se takovéto látky vytvoří, začne zároveň s nimi houstnout vzduch a růst mlha, která všechno nepodstatné okolo zahalí a ztlumí, aby se vědomí koncentrovalo výlučně na vznikající lásku. Na lásku vznikající nikoliv z údajů o hrubém měsíčním příjmu, zálibách a mentálním zdraví, ale na lásku rodící se z chemie a nádherné božské nevypočitatelnosti.“

***

   „Lucie mě nenaučila plavat, ale naučila mě velmi užitečnou hru. Hru pro slabé. Když se, Jarko, neumíš rozhodnout, nech, ať za tebe rozhodne náhoda. Najdi si cokoliv, co se hýbe z bodu A do bodu B, co se dá odpočítat, co začíná a končí. Více či méně předvídatelné či pravděpodobné. Urči si hranici, cíl, konečný bod a čekej. Když nevíš, jak dlouho se má vařit polévka, počkej, dokud před oknem nepřeletí tři vrány. Nevíš, jestli jít doprava nebo doleva, počkej, dokud z té správné strany nezaslechneš štěkot psa. Bojíš se odejít příliš brzo, když na něco čekáš, a už jsi netrpělivá? Odejdi, když soused z lavičky dokouří cigaretu nebo složí noviny. Nemusíš na svých zádech vždy a všude vláčet zodpovědnost ani za malá ani za velká rozhodnutí, můžeš si ulevit a jen se dívat. Je příjemné nepřemýšlet, je příjemné hrát si. Je uklidňující dát se vláčet náhodami, kopírovat směr větru, trasu letícího ptáka, sledovat toulavého psa.“

***

   „Podrážky tenisek se mi bořily do vlhkého štěrku, ale já jsem měla podobný pocit, jako mívá člověk, který po dlouhé době znovu kráčí důvěrně známou cestou, místy, ke kterým se mu vážou hezké vzpomínky. Vynořují se s omračující intenzitou, ostré, ale trochu vytržené z reality. Zdá se mu, že je šťastný, že ty zajíkavé momenty jsou štěstím, o kterém se tolik mluví…že se  nedá koupit…že je vzácné a přelétavé…Anebo láskou, skutečnou čistou láskou bez podmínek. Nebo jedním z nekonečného množství jiných druhů lásky. Zastavuje se u každého kamene, u trnkového keříku. Stojí nad výmolem plným vody a přemýšlí, jestli tam ten výmol byl i před lety, nebo vznikl během poslední zimy a on ho vidí poprvé. Zdá se mu, že k té cestě výmol prostě patří. Určitě je tam odjakživa. Ukládá si ho do paměti, obyčejnou díru v zemi, která by ho za jiných polností zajímala jen v souvislosti se zničenou nápravou auta. Porovnává to, co vidí, s tím, co má ve vzpomínkách, vytahuje jednotlivosti, malichernosti. Cítí něco, co by mohlo být tím štěstím, jakési mravenčení. Možná je to smutek uložený někde v hrdle. Jako když spolkne oblý hladký kámen a ten kámen nesklouzne do žaludku, ale zůstane zaklesnutý v trubici hltanu.

   Chvílemi se nedokáže nadechnout. A přitom jen stojí nad dírou v asfaltu, u akátového sloupku a plochého kamene a snaží se ho připojit do řetězu souvislostí. Je dojatý a zmatený, až si před sebou samým připadá trapně.“

***

(z anotace českého vydání knížky):

   „Křehká výpověď o světě dospělých viděném očima dětí, stejnou měrou však i drsným obraz nazírání dospělých na dětský svět. Citlivě (v ich-formě) napsaná kniha o životě dívky na pomezí dětství a dospívání. Svou matku smí oslovovat jen křestním jménem, aby jí nepřipomínala předčasné mateřství. Žije na ulici a v bytě plném podezřelých návštěv a večírků, kde své místo nemá ani ve vlastní posteli. Hledá lásku mezi Luciiným (matčiným) nezájmem, závislostí a depresemi a nezdá se jí zvláštní, když se nešťastnou náhodou sama na krátkou chvíli stane matkou dvěma kojencům. Dojemný a do masa se zařezávající text mrazí přirozeností, s jakou Jarka svůj příběh vypráví. Příběh provázený nevykalkulovanou, čistou potřebou přilnout k druhému. Aby se člověk nestal jediným plavcem mezi loděmi, ke kterým se nechce nebo nemůže přiblížit. Čekání na tu svoji, pro naši hrdinku pátou loď může být dlouhé. Do té doby se snažíme především udržet nad vodou.“