Nežádoucí návraty E.F.B.

Jan Burian

*26.03.1952 v Praze

Nakladatelství Galén, Praha, 2012

citace z knihy zveřejněny s laskavým svolením autora:

     Z předmluvy Jana Buriana (jaro 2011):

     „Rád bych vám vyprávěl příběh člověka, jenž bývá často označován za kontroverzního umělce. Ten příběh se mě dotýká, jelikož ta osobnost – v jistých dobách tolik oslavovaná a v jiných zase zcela zatracovaná – byl můj otec Emil František Burian. Nepředkládám vám žádnou vědeckou práci ani běžný biografický výklad. Abych mohl vytvořit alespoň přibližný obraz skutečnosti, rozhodl jsem se pro poněkud komplikovanější stavbu: mozaiku, v níž kombinuji nejen různé dokumenty – deníky, dopisy, recenze nebo úřadní listiny -, ale i svědectví různých osob, pamětníků či historiků. Většinou je neposuzuji, pouze cituji a ponechávám čtenáři možnost, aby si utvořil vlastní obraz. Jinak si cestu za pochopením tak složité látky neumím představit.

     Se střípky své mozaiky jsem pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů. Stříhal jsem je hrál si s nimi. Nakonec jsem je proložil svými vlastními dopisy otci, které jsem mu za jeho pochopitelně nestihl napsat. Když umřel, bylo mi sedm. Ty dopisy začaly vznikat spontánně, jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky. Psal jsem je i proto, že se mi tím často značně ulevilo.

    Knížka nazvaná Nežádoucí návraty E.F.Buriana je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem – a ani to nelze – podat vyčerpávající zprávu. Usiloval jsem o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak…“

***

     Motto

     Život je proto krásný, že se ho ustavičně snažíme po svém přetvořit a v boji o svou představu života stárneme s blahým pocitem vykonaného díla, přestože víme, že jsme vlastně neučinili nic jiného, než že jsme svým dědicům zanechali takovou nedokonalost, jíž oni musí přetvořit po svém, aby jejich děti měly co dělat s opravováním toho, co rodiče učinili nedokonalé, a tak dále a stále výše bez ustání…     EFB, 1957 

***

     „Dopis o čase na složité myšlenky /duben 2011

     Milý tatínku,

     Rozhodl jsem se napsat Ti pár dopisů a dát dohromady tuhle knihu, protože už to je přes padesát let, co jsi umřel, a nikdo o Tobě žádnou monografii nenapsal. Alespoň ne o celém Tvém životě. Vypadá to, jako bys žil na dvě poloviny – ta první je akceptovatelná skoro pro každého, zatímco ta druhá  jakoby vůbec nebyla…

     …Při Tvém stém výročí jsem se v Praze dozvídal většinou to, že jsi byl jakýsi zfanatizovaný komunistický plukovník; teprve v Paříži mi řekli, že prý jsi ovlivnil vývoj evropského a světového divadla…

     …Kdybych mohl o Tvém životě natočit film, odehrávala by se první scéna na bombardované Cap Arconě ve chvíli, kdy ses jako koncentráčnický vězeň rozhodl skočit z těch sedmnácti metrů z okna kajuty do hořícího a ledového moře. Všechno tehdy viselo na vlásku, všechno se jaksi určovalo do budoucnosti. Kdybys to býval nepřežil, já bych tu nebyl a Ty bys byl zřejmě národní hrdina. V každém městě bys měl svou ulici a bůh ví, co by se po Tobě všechno jmenovalo…

     Tím, že jsi měl obrovské štěstí a skok se podařil, dostal ses na břeh a vrátil se domů, TI bylo dáno ještě čtrnáct let života a nevymřeli jsme. To mě opravdu teší a jsem Ti za to patřičně vděčný. Pro Tebe to ovšem mimo jiné znamenalo, že ses místo legendou stal, jak to tak vypadá, pro většinu lidí zatím jen tím potrefeným plukovníkem. Neboj se, mně tenhle zjednodušený obraz nestačí, snad s tím teď něco provedeme.

Zdraví Tě

Tvůj Jan“