Ostrovy, majáky a mosty
aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři
Jan Burian
*26.03.1952 v Praze
Nakladatelství PRIMUS Praha, 2002
citace z knížky:
Jsem suchozemec.
Občas cítím, že mi suchozemské klima příliš nesvědčí. Děsím se toho, co se kolem mne říká, co se hlásí v televizi a o čem se píše v novinách. Připadá mi to často velmi nepodstatné, umělé, malicherné, sebestředné, netolerantní, nekulturní, hloupé a odvádějící pozornost od podstatnějších témat. Lidé, které potkávám, se nezřídka projevují tak, jako by ani moře, ani věčnost neexistovaly.
„To je nějaká suchozemská tradice?“ říkám si.
Vím, že ten problém nebude jednoduchý, ale co kdyby vlastně byl?
A tak jsem se před časem vydal na cestu po sedmi velkých baltských ostrovech a napsal o tom knížku. Chtěl jsem se zblízka seznámit s ostrovy, majáky a mosty, abych poznal pro změnu něco jiného, nějaký odlišný pohled na svět, abych potkal jiné lidi.
Ostrov je pevnina obklopená vodou, na které se člověk musí umět starat sám o sebe a své blízké. Většinou se tam nevyplácí lhát, protože lidé se vzájemně více znají a člověk by brzy ztratil dobrou pověst. Dobrá pověst je na ostrovech důležitější než na pevnině.
Na ostrovech má také člověk blíž k přírodě a k drobným věcem, které dělají život skutečnějším.
Mosty jsou dvojaká stvoření – spojují, ale i svazují. Dnes už je poměrně snadné postavit dlouhý most mezi ostrovem a pevninou, ale mnohem méně jednoduché bývá vyrovnat se s důsledky takové stavby. Každé podobné spojení znamená zároveň určitou ztrátu svobody a jistý růst odpovědnosti. Co zaplatíme za ztracenou svobodu? Co se získaným časem? Čas, který se na jedné straně ušetří, se může na druhé velmi snadno promarnit.
Majáky nepředstavují jen konkrétní světlo vysílané pro orientaci do tmy či mlhy. Majáky jsou také symboly. Co už člověk může udělat víc než rozsvítit nějaký maják a vytvořit jakýsi záchytný bod pro ty, kteří ho zrovna potřebují? Co už může být lepšího než snažit se být majákem…
Baltské moře klesá. Staré ostrovy budou jednou součástí pevniny a nové ostrovy se objeví nad hladinou. Ale to už budou naše dřevěné kříže dávno rozpadlé a ani knihy, ani kameny po nás nezůstanou. Třeba nakonec uvízneme někde zaznamenáni? Anebo by nám mohla stačit jistá nedefinovatelná víra, že to všechno mělo přece jen nějaký smysl?
Puls a impuls mají svůj původ v srdci.
Gilbert Keith Chesterton