šťastná Mama
Český mediální svět koncem října 2017 (po roce a půl) objevil dojemné chvíle setkání člověka a lidoopa v nizozemském ARTIS Amsterdam Royal ZOO. Devětapadesátiletá šimpanzí samice Mama se na sklonku života nečekaně viděla po dlouhých letech se svým bývalým ošetřovatelem Janem van Hoffem, už osmdesátiletým emeritním profesorem Univerzity v Utrechtu. Do skupiny šimpanzů, kterou Jan van Hoff ve svých 36 letech v roce 1972 v Amersfoort ZOO poblíž Utrechtu zakládal, přišla patnáctiletá Mama v tom roce z volné přírody. Zdá se, že si spolu velice kápli do noty a vytvořili si pevný přátelský vztah. Dominantní Mama záhy šéfovala celé skupině, což není vůbec obvyklé, taková role vždycky náležela alfa samcům. Skupinu Mama dokázala přenést přes leckterý konflikt a sama nepřipustila ohrožení svého postavení do nejzazších let. Jan van Hoff šel mezitím studovat na univerzitu v Utrechtu obor behaviorální biologie (o chování druhů). S Mamou se více méně míjeli. Do výslužby odešel v roce 2001. Pro náš příběh je předchozí faktografie důležitá.
Video ze setkání těch dvou v dubnu 2016 člověka zasáhne. Do života stářím zesláblé, těžce oddechující, do klubíčka stočené Mamy, která už nepřijímá potravu ani pití, náhle vstoupí úžasné štěstí. Z letargie tělesného odcházení ji proberou doteky a vlídně šeptaná slova dávného přítele. Mocný je její projev radosti. Člověku přináší mnohá zamyšlení nad podobnými či přibližnými osudy a vztahy ze světa lidí. Něha doteků a objetí je k závidění. Lze je možná chápat i jako mlčenlivý vzkaz lidské komunitě, která si s dožívajícími a umírajícími blízkými občas neví rady. Kdo by o láskyplný vztah na sklonku svého života nestál? Štěstím obdařená Mama skonala týden po jejich vzájemném setkani. "Bude mi chybět," posteskl si sklíčený Jan van Hoff.
JŠ 17 1020
Puls a impuls mají svůj původ v srdci.
Gilbert Keith Chesterton