vzpomínky na Kamila Knotka

   Počátkem roku 1986 jsem dostal, jak se říká, lano z brněnské redakce Rovnosti, deníku Krajského výboru KSČ. Tehdejší redaktory průmyslového oddělení deníku zaujala má novinářská práce v podnikových novinách Pozemních staveb Gottwaldov, týdeníku s titulem Naše stavba. Redaktor znalý stavbařiny, byť nestraník, se jim docela dobře hodil. Nic není v životě přímočaré. Přestup se rodil dramaticky, ale o tom až jindy.

   Ve středu 14.května 1986 před polednem jsem se s kufrem s nejnutnějšími věcmi ocitl před brněnským hlavním nádražím Českých drah. Ve městě letitého a nepoměrně většího gottwaldovského rivala. Kolem jezdily šaliny a procházely proudy lidí. Uchopil jsem kufr a vydal se pěšky přes město do redakce Rovnosti na tehdejší Náměstí Rudé armády. Vůbec mne nenapadlo, že tak jednoduše může začínat druhá polovina mého života.

   V redakci mně přivítal šéf oddělení průmyslu Honza Sobotka a zašel se mnou za šéfredaktorem Kamilem Knotkem, mimochodem jen o tři roky starším ode mne. Přeptal se na řadu věcí a rozhodl o mém přijetí s tříměsíční zkušební lhůtou. Tehdy to tak chodilo. Měl jsem v té době papírově doladit propuštění z Pozemních staveb a zejména se aklimatizovat v novém prostředí, které jsem prakticky neznal. Překvapit mne to nemělo, ale věděl toho poměrně dost o mých předchozích osobních a rodinných poměrech.

   Kamil byl v redakci přísný šéf, ale navenek své lidi chránil. Dobře věděl, že není redaktor ten, aby se zavděčil funkcionářům všem, jak by mohla znít volná parafráze rčení. Posloužím méně kontroverzním příkladem: Na hlavním nádraží ČD dokončila firma Jídelní a lůžkové vozy ČD opravdu vydařenou rekonstrukci restaurace se štukovou výzdobou stěn a stropů, vybavenou novým stylovým nábytkem. Byl jsem na jejím oficiálním otevření a vyslechl slova tehdejší ředitelky, jak široké menu restaurace nabídne. Včetně ryb a porcí pro děti, třeba krupičnou kaši. To stálo za návštěvu a za pár solidních vět, taková nabídka totiž nebývala tehdy obvyklá. Zasedli jsme záhy se ženou v restaurace a objednali si pstruha na másle (ona) a krupičnou kaši (já). Číšník zakroutil nevěřícně hlavou a pak pravil: „Vy jste snad spadli z višně, nic takového nemáme“. Beze slova jsme se zvedli a odešli. Napsal jsem o tom podčárník. Ukázalo se, že paní (soudružka) ředitelka se více méně vychloubala před vyššími funkcionáři, neboť cílila ke státnímu vyznamenání a článek v Rovnosti přisoudila nepřejícníkům. Zažila rozumu, nehnala to výš. Zato velmi hlasitě volala šéfovi, šéf si zavolal mně. Podržel mne. Za dva dny bylo v nádražní restauraci všechno jak před tím při slavnostním otevření říkala, jenom ten číšník ne. I to vyznamenání nakonec dostala.

   V prosinci 1989 jsem jel do Prahy, kde se v Paláci kultury měnil totalitní Svaz novinářů na porevoluční Syndikát novinářů. Vrátil jsem se jako redakční syndik, žádná extra funkce to nebyla. Vzpomínám to jenom proto, že se tehdy v lednu 1990 zvedla vlna odmítání Kamila jako šéfa. Víc než o lidskou stránku šlo o jeho vazby na krajský výbor KSČ. A o návrat několika novinářů, někdejších exponentů tzv.Pražského jara, které podporovalo pár lidí v redakci. Nebylo sice jasné o jak velkou sílu momentátlně šlo, ale naopak bylo jasné, že se situace kolem Kamila den ze dne přiostřuje a už zřejmě ani neotupí. Dokonce se kuloárově  hlásili adepti na jeho post. Kde někteří brali to sebevědomí, to nevím.

   Z pozice redakčního syndika jsem o obtížné situaci vedl se šéfem Kamilem řeč mezi čtyřma očima. Málokdo to věděl, tou dobou dovršil vlastně bez povšimnutí padesátku a zemřela mu navíc máti. Nechtěl se lehce vzdát jediné hmatatelné jistoty. Naléhání na svolání redakční schůze bylo velké a na jeho odvolání  jak by smet. Řekl jsem mu, že alespoň pohlídám demokratičnost rozhodnutí aklamační formou po jménech. Tak se také stálo. Samozvaní redakční adepti na šéfa stáhli krovky, vstali noví bojovníci. Kamil si nakonec našel jiný novinářský post v oblíbeném celostátním žurnálu a vedlo se mu v tom podnkatelském prostředí docela dobře. A měl také víc času rybařit na chatě u Vranovské přehrady. Párkrát jsme se potkali. Přeptal se i na můj osobní život. Často jsem si na něj vzpomněl a bral si jeho příklad do mé vlastní redakční práce.

   Ing. Kamil Knotek zemřel po dlouhé těžké nemoci ve čtvrtek 12. října 2017 v 77 letech. Je mi to líto.

 

 

Vyhledávání

Kontakt

vizit-sezem

Puls a impuls mají svůj původ v srdci.

                               Gilbert Keith Chesterton